Žaborić

Zátoka v Žaborić

Místo, kde jsem byli ubytovaní. Je to ideální odpočinková destinace, malá vesnička s krásnou zátokou a pláží s malými kamínky. Do moře se jde velmi pozvolna a vlny nejsou skoro žádné. Pokud se však někomu zasteskne po nočním životě, má to kousek do Šibeniku (7km), kde se nachází veškeré městké zázemí.  Výlety do okolní krajiny doporučuji jen na pár hodin, jakmile člověk opustí přímořskou oblast (asi 1km) ocitá se ve vnitrozemí kde panuje sucho a obrovksé horko. Treková turistika v této oblasti není, jediné co pro mě stálo za zmínku byly větrné elektrárny na místním kopci.

Zprvu se zdálo že výlet začnu v 7 ráno a do oběda budu zpátky. Mýlil jsem se. Za vesnicí sice vede uježděná cesta, přes údolíčka a kolem vinic, ale na kopec s elektrárnami nevedla. To jsem zjistil když jsem byl v polovině cesty, mapu okolí jsem neměl (od pobřeží vypadalo že cesta vede přímo tam a tak mi ani nepřišlo si ji pořizovat nebo se ptát na cestu). Naštěstí v těchto místech rostla jen tráva která sahala mírně nad kotníky a já se vydal vstříc svému cíli. Čím víc bylo hodin, tím víc pražilo sluníčko, do toho se na mě pustil hmyz různých velikostí, nejčastější jsou ovádi velcí asi jako naši sršni, a když jsem po chvíli klesání z vinic do údlí spatřil cestičku která mě podle všeho měla vyvést na kýžený kopec, ukázalo se že nejlepší bude přeci jen jít po kopci kde rostla jen tráva a hojně se vyskytoval velmi ostrý vápenec. Cestička vedla přes různé křoviny kde se vyskytovalo neuvěřitelné množství hmyzu a pavouků, kteří měli roztahané sítě snad všude. Po odbočení z cestičky bylo třeba dávat dobrý pozor aby člověk nespadl, ne všechny kameny byly pevné, a chodit po ostrých hranách bylo taky zábavné. Už vím proč tady roste jen tráva :-) Konečně jsem narazil na cestu která vede na kopec! To už jsem byl hezky vysílený, hmyz otravoval v menším počtu, skoulil jsem se do stínu několika keřů a s chutí se pustil do svačniny. Vody mi ještě zbývalo asi litr, což jsem netušil že bude hodně málo při návratu. Nahoru se šlo špatně, horko, dusno, do kopce který se zdál nekonečný, i když cíl byl už na dohled. Chtělo se mi ten výlet vzdát, ale být takový kousek pod kopcem a po těch útrapách sem si řekl že to prostě vylezu a zpátky už se něják skutálím.

Nová vinice, vnitrozemí Dalmácie

Vrcholek byl úžasný, nejn ten pocit že jsem zvládl dojít do vytyčeného cíle, ale ten vzduch a vánek, neskutečně ozvěžující, člověk měl chuť se rozběhnout. Výhledy na všechny strany, ani nevadilo že suníčko stále pálí. Na vršku se nachází malý betonový posed, kde odpočíval jeden místí klučina. Zdržel jsem se tady asi hodinku, udělal pár snímků, posilnil se na cestu a vyrazil.

Dolů se šlo neskutečně dobře, dokud přede mnou ceta nezahnula zcela vlevo do opravdu prudkého kopce. Tady přišla druhá rána, cesta vede mimo směr Žaborić a do toho mi došla voda. Po předchozích útrapách na trávě a neznalosti trénu, jsem usoudil že jít po cestě do vedlejší vesnice bude moudřejší. Po překonání hřebene, se nasktlo ještě jeno krásné panorama na celou zátoku a letovisko Grebaštica. Na to už volám bráchovi aby pro mě dojeli, protože už jdu z posledních sil a nevím zda-li bych přechod po cestě mezi vesnicemi zvládl. Peníze jsem u sebe neměl, takže doplnění zásob taky nepřipadalo v úvahu (příště budeme chytřejší :-) ) Ale to už jsem seběhl z prudkého kopečku dolů a po menším čekání na rozpálené silnici se objevila moje záchrana, vysmátý brácha, který se bavil nad mým dobrodružstvím.

Na vrcholu s elektrárnami, výhled do okolí vlevo dole Žaborić, vpravo vzadu Šibenik